O tom, co je psychoterapie, mluvilo již mnoho povolanějších lidí přede mnou, koneckonců stačí si toto slovo "vygůglit" a získáte hrubou představu, o čem je řeč. Já bych se chtěla podělit o svoje myšlenky, proč může být psychoterapie nezapomenutelnou zkušeností do života.

Často se setkávám s názorem, že ten, kdo chodí k psychologovi/psychiatrovi, na tom musí být asi hodně špatně. Možná je dokonce blázen nebo aspoň slaboch, který si neumí sám vyřešit svoje problémy. Vždy mě k tomu napadne přirovnání, že je to jako byste nešli k zubaři, když vás bolí zub. Rozhodně nikomu nepřijde trapné, že chodíte poctivě na preventivní prohlídky, abyste bolavým zubům třeba i předešli. Kdekdo vám s chutí povypráví, jak ho trápí rostoucí osmička, ale už se neodváží podělit o to, že je poslední dobou smutný, že si nerozumí s partnerem... Proč je tolik jiné vyhledání pomoci, když nejde o zuby, ale o naší "duši"?

Odpověď neznám. Myslím si, že to má co dělat s tím, že taková trápení jsou mnohem osobnější, mají dopad na celkovu životní pohodu a že je možná těžké přiznat si, že něco není v pořádku. Pokud mám však ukázat, proč je dobré vyhledat "zubaře" - psychoterapeuta, měla bych se podělit o svoje chápání psychoterapie.

Pro mě je psychoterapie prostor, kde se potkává člověk s člověkem. Jeden je v roli toho, kdo chce být vyslyšen - v čemkoliv, a druhý je tam pro něj, aby mu naslouchal. Role odborníka je v takovém případě dost sporná, protože jediným expertem na život je vždy ten, kdo ho žije. V bezpečném prostředí psychoterapie se však mohou postupně otevírat všechny okamžiky ze života, které právě toho člověka dovedly tam, kde je. Když takovému vyprávění naslouchá i někdo další, kdo má nezaujatý postoj (a nějaké ty odborné zkušenosti), může svému společníkovi ukazovat na jiné okamžiky. Pak mohou společně hledat nové cesty, jak jít životem dál s novým porozuměním k sobě i k lidem okolo. 

Dětská psychoterapie má podle mě navíc jednu přidanou hodnotu a jednu obtíž. Pro mě je krásná v tom, že zahrnuje dětský svět, fantazii, hru. Někdy není potřeba řešit žádné problémy, někdy postačí vedle dítěte zkrátka být, naladit se na jeho potřeby a učit se znova pozorovat svět dětskýma očima, hrát si. Obtíž spočívá v tom, že v případě dětí je vždy potřeba počítat i s jeho prostředím. Příběhy, které děti vypráví, se vždy nějak týkají maminky, tatínka či jiných blízkých dospělých. A někdy možná zapomínáme, jak velký vliv na děti máme (nebo to jenom nechceme vidět). Vždy nás mrzí, když se tu setkáme s přístupem, že je k nám dítě posláno jako do jakési opravny. Když se vrátím k podobě se zubařem, je to jako byste poslali souseda, aby si nechal spravit váš bolavý zub. Když jde dítě poprvé k zubaři, potřebuje, aby ho někdo držel za ruku, no ne? Někoho, kdo mu ukáže, že u zubaře se nemusí bát a kdo ho bude učit o zuby pečovat. Proto je v případě dětí tolik důležité setkání s celou rodinou, nebo aspoň blízkou osobou, která se na hledání nových cest bude podílet. 

Tato hledání na našem oddělení zpravidla teprve začínají Proto vás chci závěrem povzbudit, abyste se na psychoterapii zkusili podívat jako na dobrodružné objevování a nebáli se chodit k zubaři, i když to občas bolí.

Barbora Zemanová (psycholožka)

 

P.S. Pokud vás zajímají příběhy s psychoetrapeutickým přesahem, doporučuji prolistovat odkaz Naše virtuální knihovna.