Tělo jako důvěrník (konverzní stavy) 

"A duše již neví, jak úděl její snést,
teď tělo to břímě musí trpělivě nést."
"A duše již neví, jak úděl její snést,
teď tělo to břímě musí trpělivě nést."

 

V této kapitole věnované tělesným projevům duševních problémů bysme mohli mluvit velmi zeširoka. Je spousta nemocí, na jejichž vzniku se s různou (často i velkou) měrou podílí stav naší duše, nebo chcete-li stav našich myšlenek a emocí. Naše poznání, jak komunikuje duše s tělem v otázce chorob, se neustále rozvíjí. Bouřlivý rozmach tzv. somatické - tělesné medicíny přinesl i poznávání jejích hranic. A proto nyní pomalu, postupně začínáme uvažovat i tzv. psychosomaticky.

Snažit se však v této podkapitole pojmout problematiku psychosomatiky by bylo spíše projevem psychiatrické neomalenosti a pocitu všeznalosti. Psychosomatika je titož už dlouho samostatným oborem s rozsáhlými znalostmi. Zůstaneme tedy u psychiatrie. Konkrétně pak u stavů, kdy duše předá svůj problém tělu. Sama se pak cítí dobře, nic ji na první pohled netrápí. Až na to tělo, které najednou, „bezdůvodně“, začne dělat „psí kusy“. Mluvíme o tom, že se problém duše se promění - konvertuje do problému tělesného, proto skupině těchto projevů říkáme konverzní stavy.

 

  • Klára (16 let): V pátek ráno volali rodičům ze školy, že pro dceru přijela sanitka a odvezli ji do nemocnice, prý najednou spadla a asi byla i v bezvědomí. Ihned se rozjeli do nemocnice. Dceru našli na lůžku, nejistě se usmívala, prý už je všechno v pořádku. Lékař měl podezření na epileptický záchvat, aspoň tak to vypadalo podle popisu. Během hodiny se začala lehce třást, najednou spadla ze židle a na zemi se jí třáslo celé tělo, na nic nereagovala, vypadala, že je v bezvědomí. Během pobytu na JIP dětského oddělení provedli všechna základní i méně běžná vyšetření, nic nezjistili a začalo se uvažovat o psychickém původu obtíží. Po domluvě byla přeložena k nám. Když přijela i s rodiči, třásla se po celém těle, ale mluvila, vnímala, rodiče ji objímali a ubezpečovali, že to bude dobré. Dokonce se i báli ji pustit, aby se třes ještě nezhoršil. Pomocí mírného slova se nám je podařilo oddělit a odvést Kláru stranou k popovídání, střes postupně ustal. Klára se rozmluvila o trápení, které jí třes přináší, ve všem ostatním je prý ale šťastná, nikde nemá žádné problémy, všechno jde, jak si představuje ... jen ten třes. Začnou se jí prý třást ruce, nemůže to zastavit, ani s nimi nemůže hýbat, pak i nohy a celá. Neví, co s tím má dělat. Během rozhovoru se opět roztřásla, bála se, že se to opět vystupňuje. Ujistil jsem ji, že se může třást, že to není nebezpečné, jen nepříjemné a že ji nechám, dokud to nepřestane a pak budeme v rozhovoru pokračovat. Třes záhy ustal a od té doby se už při našich dalších rozhovorech neroztřásla. Naopak se rozpovídala o tom, jak není všechno tak skvělé, jak o tom mluvila prve. Ve škole se jí posmívají, nemá moc kamarádů, hned ale dodávala, že jí to nevadí. Vyčítá také rodičům, že se o ni přehnaně starají, že ji nenechají být, zároveň má sama výčitky, že není dost vděčná dcera. Ráda ve volných chvílích utíká do fantazie, vytváří si příběhy, ve kterých je ona hrdinou, má velkou moc, je okolím uznávaná, oblíbená. Do fantazie vlastně utíká, kdykoli je to možné. Postupně se přestala třást i mimo naše rozhovory, jen občas měla pocit, že jí brní ruce. Oproti začátku to bylo ohromné zlepšení. To byl ale jen začátek cesty, kdy tělo vrací problém duši, aby jej vyřešila, když už to snad s pomocí dokáže.

 

Kromě křečí se nejčastěji setkáváme s netypickými změnami citlivosti. Zvláštní brnění či pálení rukou, nohou. Také vídáme nehybnost, začíná jen pocitem, že dotyčný nemůže pohnout rukou, nohou, krkem a postupně přechází v opravdovou nehybnost. Znal jsem dívku, která se občas najednou zastavila při chůzi a nemohla pokračovat, dokud jí její nejlepší kamarádka, jak říkala, „nedala herdu do zad“, aby se zase rozešla. Spíše pak v běžném životě než v psychiatrické ambulanci se můžeme setkat s poruchou paměti při stresujícím zážitku (zážitek fyzického napadení, ohrožení, ztráta blízké osoby aj.).

Závěrem ještě poznámka – jedním z hlavních kriterií pro tuto diagnozu je nepřítomnost tělesného onemocnění, které by vše způsobovalo. Tato podmínka je nezbytná a logická. Avšak s rozvojem dalších a dalších vyšetřovacích metod se i u zdravého člověka kolikrát najde nějaká odchylka od normy, na kterou se vše svede. A pak se vyšetřuje dál a dál a klient se stává „štamgastem“ nemocničí péče bez toho, aby mu bylo opravdu pomoženo.